Září 2014

Safoušův monolog

25. září 2014 v 18:35 | Safira |  Myšlenky
Nevím, proč jsem tohle napsala... Nevím. Měla jsem zvláštní náladu a pak do jedné skupiny psala. (Něco trochu jiného, tady jsem to ještě upravila a prodloužila). Jen tak. Nikdo nebyl online a já si psala vlastně sama se sebou. A po chvíli jsem zjistila, že rozebírám svůj život.
Tak tu tedy máte tohle... Něco jako příběh na téma týdne. Ne, tím hlasem, co mi odpovídá, nejsou totemová zvířata. Takový "příběh" tady nejspíš nikdy nenajdete. Tohle je něco jako rozhovor mezi mými dvěma částmi... Ta v kurzívě - hlas - je ta moje praktická, přehnaně sarkastická, ta co pořád vidí jen krutou realitu... A možná i v něčem ta pravdivá, ta, co chce dát druhou šanci nějak tak obecně všemu. Ta druhá a v mé duši rozhodně převažující... To jsem prostě já. Vidím pravdu taky, ale jiným způsobem... A bojím se minulosti, ačkoliv oproti mnohým mým kamarádům, známým, je moje minulost jen otravná. Nic víc.
Ale třeba ne...


Možná...

1. září 2014 v 18:19 | Safira |  Galerie
Noc z 31. na 1... Noc ze srpna na září. Nevím, kolik je hodin, nevím, jaký je den, prostor, rok,... Ta malá čísla blikají přímo přede mnou na již silně popraskaném displeji, tak blízko, že bych se jich mohla dotknout, ale já se na ně nedívám. Nechci se na ně dívat. Nechci sledovat, jak mi před očima utíká ta noc. Ano, tahle. Ta poslední. Ta, co skončí vždycky rychleji než ostatní.
Proč, proč zrovna letos a zrovna mě ten začátek tak ničí? Neměla bych se litovat... Je to sobectví. Neměla bych se bát. Nebojím se. Jsou to jen čísla a písmena. Jen další zdání deprese a stresu, jako posledně, kdy se celý pokoj proměnil v útočiště papírků s nápisy "I need a hero." To bylo na konci, v červnu. Vlastně i teď tu písničku poslouchám, zrovna se blíží k fináli. Pomáhá mi to.
Měla bych vyprávět o prázdninách, poděkovat za přání a obrázky k narozeninám... Zpravodaj je ve výrobě a.. Děkuji. Hřeje mne u srdce, že jste si vzpomněli. Opravdu. Jen se potřebuji vypsat. Vypsat se v černi téhle dlouhé, očekávané a přesto ne dost dlouhé noci. Protože vím, že už to nikdy nebude jako dřív.
Než přijde další školní rok, další stres, povinnosti, žádná svoboda.. Chci si ještě užít svůj okamžik na vrcholu. A to mi nikdo nevezme. Jsem tu jen já a má noc. Noc bez konce.
Tíha života jednou dopadne na každého a nebo si to jen namlouvá. Nemusíme odložit svobodu, naději.. Stačí být sám sebou. Nenechat se ovlivnit. To neudělám. Pro tuto noc a pro všechny, které přijdou (jsem štít, který stráží říše lidí.. Píseň ledu a ohně..♥)
Měla bych spát. Odložit deprese, odložit tu potřebu psát. Připravit se. Ale tohle je má noc. Nikoho jiného. Patří jen mně. A tak se znovu natáhnu po sluchátcích. Sedím tu v černi noci, na okno mi ťuká déšť, do uší proudí Linkin Park a já se snažím zapomenout na dnešní ráno. Jsem asi vážně ztracený případ.

(Zkrácená verze mého včerejšího "psaní do prázdna.." Nejspíš to bylo adresováno Vám všem a také mým přátelům ze školy.. Nevím. Ale proč to nedat na začátek článku, že.)